Jaroslava Pešicová ak. mal.

tvorba


Komentář k dílu Jaroslavy Pešicová od Evy Petrové z roku 1999 - vybráno z monografie Jaroslava Pešicová

Jaroslava Pešicová je malířka výpravných figurálních kompozic. Tato epičnost předpokládá fantazii a výtvarné zvládnutí všech komponent obrazu. Rozená figuralistka, pro kterou je zobrazení lidské postavy náruživostí, prokázala svou invenci v díle neobyčejně rozsháhlém a rozmanitém. Umí zvládnout velký formát obrazů klasickou technikou olejomalby, s touž suverenitou předvádí mnohofigurální scény do kreseb, monotypů a grafik. Podle jejích obrazů a kartónů byly vytkány náročné tapisérie v dokonalém provedení.

Kdyby se představila její tvorba v úplnosti - nepředpokládám tuto možnost, neboť nejsou tak rozměrné výstavní prostory a dílo není v kompletnosti dostupné - ocitli bychom se v podivuhodném labyrintu, na pomyslném jevišti nekonečných příběhů a imaginárních dějů. Malířka je vypravěčka, pro kterou se obraz neuzavírá, neizoluje, jeden navazuje na druhý. V jejich sledu poznáváme Univerzum, v němž se prostupuje minulost s přítomností, mladí se stářím, krása s ošklivostí, pošetilost s duchaplností, náhodnost se zákonitostí, grimasa a škleb s líbezným úsměvem.

Pohyb v kompozicích je někdy jako zastavený, utkvělý, nebo se postavy podobají sochám. Často jde o dramatické scény v prudkých akcích, kdy se figury navzjem překrývají a divoce gestikulují. Vyprávění v obrazech není neosobní. Se zjevnou ironií se jimi glosuje marnost veškerého shonu převráceného světa. Neznám však obraz pochmurný či škarohlídský. Některé jsou přímo oslavou pozemských radostí v dionýcké nespoutanosti a hojnosti. Do námětů se promítá vztah k divadlu a lyrické i tajemné sféře pohádek, především k Shakespearovi a Andersenovi, také k básním, například ke Kašparu noci A. Bertranda. Malířka se otevřeně hlásí k inspiraci figurální tvorbou starých mistrů renesančních, manýristických, barokních, rokokových. Vytváří kompozice neméně bohaté, ale v jiném vidění. Záměrně porušuje celistvost tvarů, překrývá je, fragmentarizuje, zvětšuje detaily, spojuje do nečekaných skupenství. Obrazový děj není lehce čitelný, jako tomu bylo v minulosti. Název je nápovědí, mnohé se sděluje jen v náznaku s možností různých významů. Barva se prosazuje výrazně. V psychologicky rozrůzněném rejstříku se na obrazy promítají tváře každého věku, těla oblečená i nahá se představují v pohledových zkratkách, svědčících o ovládnutí fyzických forem s rafinovanou vynalézavostí. Nechybí doprovodná hra drapérií, přítomnost zvířat, nejčastěji psů a koček. Na ploše obrazu nachází své místo i zátiší, architektonické prvky až po interiérové konstrukce. Je to skutečnost vzrušující, smělá, stvořená ze zážitků a představ.